Nabízí se pestrá škála zajišťovacích institutů: nájemce může nabídnout vhodného ručitele, můžete s ním sjednat zástavní právo k věcem, které vnese do pronajatého prostoru, anebo třeba využít tzv. kauci (zákon používá termín „jistota“) – nájemce pronajímateli předá určitou peněžní částku, která bude sloužit ke krytí možných budoucích pohledávek pronajímatele.

O kauci se výslovně zmiňuje i občanský zákoník, a to v souvislosti s nájmem bytu. Z důvodu ochrany nájemce zákoník reguluje její výši (může činit maximálně trojnásobek měsíčního nájemného) a zakládá nájemci právo na úroky z kauce. V jiných případech (zejména při nájmu prostoru sloužícího podnikání) je vše věcí dohody smluvních stran – výše kauce, na co může být použita, zda má nájemce právo na úroky apod.

Často se zapomíná, že kauce je speciálním případem zástavního práva a že může být sjednána ve dvou základních podobách, které zásadně ovlivňují právní postavení obou smluvních stran. Pro nájemce je výhodnější, aby měl pronajímatel povinnost uložit kauci na zvláštní bankovní účet a mohl z ní čerpat pouze na úhradu případných budoucích dluhů vzniklých z nájmu. Takto uložené peníze totiž zůstávají odděleny od majetku pronajímatele a v případě jeho úpadku nespadají do majetkové podstaty. Jinou podobou je sjednání kauce jako de facto úvěru: peníze přecházejí do vlastnictví pronajímatele, může s nimi naložit, jak chce (např. je utratit za zájezd) a nájemce má pouze pohledávku na vrácení kauce ke dni skončení nájmu. Z toho je patrné, že když se pronajímatel ocitne v úpadku, do majetkové podstaty patří i kauční peníze a nájemce z nich zřejmě již nic neuvidí.

Sjednaná podoba kauce ovlivňuje i výši úroků, které náleží nájemci ze složené kauce. V prvním případě má právo na úroky, které jsou běžné u peněžních prostředků složených na bankovním účtu, ve druhém případě má však právo na úroky, za které se běžně poskytují obdobné úvěry. Prakticky je rozdíl mezi výši obou úroků velmi vysoký.

Jak už jsem uváděl, výslovně je regulována kauce u nájmu bytu. Ale i u ní je možné využít obou podob kauce, stejně jako je možné doplnit ji o různá vedlejší ujednání. Pro pronajímatele je například praktické sjednat povinnost nájemce doplnit kauci do původní výše, bylo-li z ní již oprávněně čerpáno, pro nájemce zase může být zajímavé ujednání, které mu umožní složit prostředky na kauci postupně ve splátkách (konec konců, to je výhodné i pro pronajímatele, který tím může docílit vyšší celkové částky kauce, než by byl nájemce ochoten/schopen složit jednorázově).